První setkání s gospelem

Gospel? Ráda bych se s vámi podělila o svoji zkušenost ze svého pětiměsíčního pobytu v Dánsku a zpívání s Going Up Gospel Choir. Studuji dánštinu a angličtinu a na dánskou univerzitu v přístavním městě Århusu jsem odjížděla s tím, že bych tam ráda napsala podstatnou část diplomky…. Ale co mě v téhle severské zemi čeká, to jsem si nedokázala vůbec přestavit.

Noví lidé. Jiné společenství. Jiný jazyk. Jiné ceny v obchodech. A ačkoliv vím o Dánsku a způsobu života v téhle zemi ze školy i prázdninových cest dost, ještě nikdy jsem tu nebydlela sama pět měsíců. Takže první dny zažívám kulturní šok. Navíc únorové Dánsko, to je sníh, zima a vítr. Netrefím na kolej a z koleje. A to, že v půl páté je tma jako v pytli, mi moc nepřidává. Modlím se, aby mě Pán Bůh vedl na správná místa. Přes všechny těžkosti vím, že jsem tam, kde být mám. ..a tak pokoj, převyšující veškeré pomyšlení….vždyť to nejspíš sami znáte. Za Dánsko jsem dlouho modlila. Učila se jazyk. Kontaktovala místní křesťany. Teď jsem tady. Modlím se dál. Čekám na to, co pro mě Pán Bůh připravil. A moje každodenní divoké cestování mě začíná bavit. Jako třeba ve chvíli, kdy se ztrácím cestou do kostela, abych skončila na bohoslužbách úplně jiného společenství a tam prožila opravdu mocný Boží dotyk. "Bože, co pro mě v téhle zemi máš? Co tu mám dělat?"

Vím, že v Dánsku je spousta pěveckých sborů, které zpívají gospel. Tenhle hudební styl mám ráda. A tak mě napadá, že bych mohla zkusit nějaký sbor najít i tady v Århusu. Ptám se "svého" dánského pastora. A jsem odkázána na Hanse Christiana Jochimsena a jeho Going Up Gospel Choir, jeden z několika sborů, které založil a vede.

Asi týden návštěvu odkládám - trochu se bojím večerního a tmavého města, které stále ještě neznám. Ale nakonec se odhodlávám a vyrážím. Stojím za dveřmi a poslouchám konec zkoušky sboru, který je tak veliký, že se musí scházet nadvakrát, protože celý se do "svého" kostela prostě nevejde. Dýchá na mě něco úplně neskutečného - takovou energii a odhodlání asi člověk jinak opravdu může zažít jen na shromážděních našich černých sourozenců. Narazila jsem snad na černošský sbor?….ale ne, všichni jsou Dánové.

Zkouška končí, přichází druhá polovina zpěváků. "Pokud jste tu poprvé, věnujte pozornost následujícím informacím. Zpíváme trojhlasně, soprán sedí na pravé a alt na levé straně kostela. Tenor má místo vedle kazatelny. Buďte na naše nové členy hodní, pomozte jim, pozdravte se s nimi. Dnes tu máme asi šest nováčků, například s Tebou jsem se ještě nepozdravil," usmívá se na mě Hans Christian. Sedím přímo před ním, protože jsem zazmatkovala a už na mě zbylo jen místo v úplně první řadě. Začínáme. Rozezpívání. Protažení. Rytmická cvičení. A pak…let everything that has breath praise the Lord! A opravdu všichni, kdo mají dýchání, začínají zpívat. Naplno. Je jasné, že to myslí vážně. O tom se nedá pochybovat.

O přestávce vyrážím za dirigentem. "Mohla bych s vámi zpívat?" "Jasně, celou dobu, co tu budeš. Odkud že jsi? Z Čech? Tak víš co? Vstupní poplatek nemusíš platit." Takhle jednoduše začalo něco, za co nedokážu Pánu Bohu dost poděkovat.

Od toho dne trávím všechny úterní večery na zkouškách a každou čtvrtou neděli na gospelových bohoslužbách. Ve sboru s dvě stě padesáti zpěváky jsou křesťané z různých tradičních i netradičních společenství v Århusu a spousta nevěřících, kterým se líbí gospel. Myslím si ale, že to není jenom dobrá muzika a chuť zpívat, co sem lidi táhne, ale především atmosféra pohody, přijetí a nadšení, která panuje na všech zkouškách.

Opravdovost a nasazení je to, co se počítá. Radost musí být slyšet. Odhodlání musí být znát. I smutek je potřeba prožít. O tom všem je gospel. Pokud chcete zpívat tenhle styl opravdu dobře, nemůžete si na nic hrát - všechno je poznat.

A možná i proto nevěřící členové sboru často skončí jako věřící - aniž by je kdokoli do něčeho tlačil nebo nutil. Lidé, kteří by nikdy do kostela nešli, chodí tak dlouho na gospelové bohoslužby, až…. Lidé, kteří mohou při zpívání možná poprvé zažít, jaké to je vyjádřit naplno své pocity, nemuset se za ně stydět. Mohou být takoví, jací jsou. Milovat a být milováni.

Něco z toho jsem mohla prožít i já. Celých pět dánských měsíců mě písničky, které jsme zpívali, provázely. "Co vlastně hledáš? Já jsem ten, kterého hledáš..chci Ti dát radost a pokoj, naplnit Tvůj život." zpívala jsem si ve chvílích, kdy mi bylo smutno. "Ježíš řekl, že se postará a všechno bude v pořádku…žádná zbraň proti mně vyrobená neobstojí!" To byl text, který pro mě získal opravdu zvláštní význam ve chvíli, kdy jsem týden před odjezdem z Dánska zjistila, že jsem přišla o všechny nahrávky k diplomce a že musím během tří pracovních dnů nejen odevzdat esej ke zkoušce, ale i všechno přetočit, něco, co se předtím zpracovávalo měsíc. Bez nahrávek jsem mohla celou práci na diplomce zahodit. Byla opravdu úleva, když jsem si na zkoušce mohla prožít, že Hospodin je se mnou. Zpívala jsem a tak se modlila - prožila jsem si svůj strach i odhodlání, mohla jsem všechno svěřit Bohu do rukou. O dvě hodiny později jsem pak šla domů s radostí, v pokoji a jistotě, že bude všechno v pořádku. A bylo. Všechno dobře dopadlo.

Co se to se mnou vlastně dělo? Při zpívání jsem se znovu a znovu setkávala s Bohem tak, jak asi nikdy dřív. Docházelo mi, že stojí o to, abych se upřímně přiznávala ke svým citům a potřebám. Abych je vyjádřila. Naplno. Já, která byla vychovaná k opaku. Pravda, na to, aby se člověk setkal s Bohem, nemusí zpívat gospel. Přesto nemůžu než děkovat Bohu za to, že jsem v Dánsku mohla zažít právě tohle.

(psáno původně pro časopis Život víry, pravděpodobně v roce 2003)