Princ mezi kazateli

7. července 1851 se v v marylandském Berlíně na farmě narodil Charles Albert Tindley. Maminka byla svobodná, tatínek byl otrok. A ačkoli měl status svobodného, vypořádat se s podmínkami, které v době jeho dětství a dospívání panovaly. Když byl dost starý na to, aby začal pracovat, najímali ho na práci spolu s černošskými otroky.  Zákon zakazoval, aby chodil kamkoli do školy - naučil se proto v sedmnácti letech číst a psát sám. Ve stejném roce se oženil. Jeho ženou se stala Daisy Henry, se kterou měl nakonec velikou rodinu - postupně se jim narodilo osm dětí. V roce 1875 se manželé přestěhovali do Philadelphie a Charles začal korespondenčně studovat teologii. Dokázal se tímto způsobem dokonce naučit řecky a hebrejsky a získal z teologie doktorát. Jako kazatel působil na různých místech. Jeho prvním působištěm byl kostel v Cape May v New Jersey. Když sem se ženou přijeli, zrovna zuřila bouře, v jejich domečku byla příšerná zima a měli jen chleba a vodu. Vodu ohřáli na kamnech, chleba do ní nalámali, vzdali díky.... a v tu chvíli se objevili za dveřmi farníci, kteří nesli opravdové, teplé jídlo! Tahle zkušenost Charlese vedla k napsání písničky God Will Provide For me.

Během let se Tindleyovi stěhovali mnohokrát.  V roce 1902 se Charles stal překvapivě kazatelem v tom samém kostele, kde předtím pracoval jako správce a který po více než třiceti letech jeho služby (a navzdory jeho protestům) přejmenovali v roce 1924 na Tindley Temple Methodist Church. Shromáždění to bylo velmi zajímavé, na bohoslužby sem chodili nejen Afroameričané, ale také Hispánci, Evropané a Židé a odhaduje se, že počet návštěvníků bohoslužeb v době, kdy Charles Albert Tindley v roce 1933 zemřel, dosahoval až 12 500 osob. 

Byl to kazatel velmi populární, pravý princ mezi kazateli.  Tak mu říkali jeho současníci. Často mluvil o věcech, které se lidí bytostně dotýkaly a velmi se snažil o podporu především chudých lidí. Ty se snažil podporovat tak, aby dosáhli ekonomické samostatnosti. V kostele organizoval večerní školu, nově příchozím nabízel i jídlo a ubytování (přesvědčil zhruba 120 členů kongregace, aby koupili domy, které by se daly potřebným pronajímat), pořádal pro ně sbírky, otevřel jednu z prvních vývařoven polévek ve Philadelphii a dokonce se pokusil provozovat i textilní továrnu. Kromě toho všeho si ovšem, jakk jsme už zmínili, našel čas i na psaní písní. Čtyři zpěvníky  mu vyšly ještě za jeho života a dva až potom, co v roce 1933 umřel. Některé z jeho skladeb se zpívají dodnes. Mezi takové patří například Leave It There. Poslechněte si moderní gospelovou úpravu tohoto kousku.

Další z Tindleyových písniček, která přežila už víc než sto let, je Stand By Me. Právě tenhle starodávný žalm pak inspiroval i verzi Bena E. Kinga, kterou známe dnes a která se ke svým gospelovým kořenům tak krásně vrátila na přímo na anglické královské svatbě. 

A ještě jednu Tindleyho skladbu znáte téměř jistě. Její původní verzi, I Shall Overcome, jejíž text odkazuje na verš z listu Galatským 6,9,  učila své žáky ve škole paní učitelka jménem Ziphia Horton z Jižní Karolíny zrovna ve chvíli, kdy opodál stáli Pete Seeger a Guy Carawan. Ta písnička se jim líbila. Měla v sobě něco zvláštního. I rozhodli se ji trochu upravit. Zájmeno I (já) zaměnili za We (my), trochu celou tu věc zpomalili... a zbytek už znáte. Písničku následně zpívala například Mahalia Jackson, její text recitoval ve svém kázání Martin Luther King ... a s českým textem ji zpívala třeba skupina Spirituál kvintet. V mnoha úpravách se také stala součástí repertoáru řady gospelových sborů. 

Tindleyho kompozice bývají někdy považované za přechod mezi spirituály a gospely, občas se jim říká "transitional gospel." Stále ještě využívají  klasickou formu call and response, ale text vyjadřuje spíše osobní vztah k Bohu a mluví o záchraně a obrácení, než že by byl nějak obecný nebo fungoval jako společenský jinotaj, ačkoli v textech těchto písní se často objevují odkazy na spravedlnost a nespravedlnost. Tyhle žalmy nemálo ovlivnily dílo Thomase A. Dorseyho, bluesového pianisty, kterému se říká  "Otec gospelu". Ale o něm zase příště.