Pane, drž mě za ruku aneb příběh o tom, jak se z blues narodil gospel

Příběh pravého gospelu začíná v americkém státě Georgia v létě 1899. To se v rodině Dorseyových narodil syn. Thomas Andrew Dorsey přišel na svět 1. července 1899 ve Villla Rica, zhruba 37 mil západně od Atlanty. Jeho tatínek patřil k první generaci, která po konci otroctví ve Spojených státech získávala vzdělání a byl to vynikající kazatel, který ale nikdy neměl na starosti žádný kostel - spíš hodně cestoval. Maminka Etta byla varhanice a učitelka hudby a varhany měla přenosné. Putovaly s ní a s manželem, kamkoli jel kázat. Malý Tommy brzy začal tatínka napodobovat a rád kázal třeba na verandě. V rodině bylo ale hudebních a jiných vlivů více. Maminčin bratr Phill Plant byl výborný bluesový kytarista a další Thomasův strýček byl učitel, který černochy seznámil se zpěvníkem Sacred Harp (Posvátná harfa), starými anglickými písněmi, jejichž melodie byla zapsaná velmi zvláštním způsobem.  Nikoli do not, ale pomocí různých symbolů, trojúhelníčků, kosočtverců, koleček a diamantů. Zpěvník vyšel v roce 1844 v Georgii a používá se dodnes. Abyste měli představu, jak to vypadá, podívejte se na video: 

Na přelomu století však bylo těžké ve Villa Rica najít zaměstnání a tak rodina Dorseyových přichází o půdu a musí se v roce 1908 přestěhovat do Atlanty. Z váženého syna kazatele se tak stává "buran z venkova", ze kterého si spolužáci dělali legraci. Thomasova situace se ale začala měnit v okamžiku, kdy se seznámil s paní Gravesovou, učitelkou klavíru, která v té době jako jediná vyučovala i černošské studenty. Thomas k ní na hodiny docházel pěšky a každý týden nachodil tímto způsobem víc než 45 kilometrů, protože musel přes celé město. Začal také studovat základy harmonie na Morehouse College a začal hrát na klavír k němým filmům, které byly v té době velice oblíbenou kratochvílí. V divadle, které se jmenovalo Theater 81, prodával limonádu a popcorn a že to divadlo bylo ve čtvrti, která opravdu žila, ač to nebylo místo z nejbezpečnějších, Thomas se seznámil s honky-tonk, boogie-woogie a spřátelil se s tamním pianistou, za kterého čas od času začal zaskakovat. V té době mu bylo deset a tuto příležitostnou práci si udržel celé dva roky. V divadle se potkal s celou řadou umělců a ještě než z něj byl teenager, ovládal kromě kostelních žalmů i blues a další "čené žánry". Hrával na čajích, různých večírcích, občas  ale i v nevěstincích, prostě všude, kde se dalo a nakonec se v roce 1915 odstěhoval do Chicaga v naději, že mu tam bude přeci jen o něco líp. To byla hlavně ze začátku představa poněkud naivní. Hudebníci v Chicagu totiž měli určitá pravidla pro výši honoráře, potřebnou kvalifikaci a tak dále a tak dále, no a aby tam Thomas vůbec mohl hrát, nezbývalo, než si vzdělání doplnit. Přes den tedy pracoval a po večerech studoval skladbu na Chicago School of Composition. 

V roce 1921 se mu ovšem přihodila zásadní věc. Obrátil se ke Kristu a světskou hudbu se pokusil opustit. Začal pracovat jako pianista v jednom malém baptistickém kostele, protože ale peníze nestačily, nezbylo, než se vrátit zpátky k blues. Průběžně psal i duchovní hudbu, rozesílal ji po různých kostelích, ale peníze z toho nebyly žádné. Kolem roku 1924 už měl dostatečnou kvalifikaci na to, aby mohl vydělávat, co potřeboval a kromě toho se do Chicaga začala stahovat celá řada vynikajících černošských bluesových muzikantů a vzniklo tu mnoho hudebních klubů, kde program o víkendech určovali běloši, ale přes týden se tu hudební žánry potkávaly barvě pleti navzdory. V roce 1925 se oženil s Nettie Harperovou a všechno vypadalo, že je čeká klidná a spokojená budoucnost. V letech 1926 - 28 ho ale postihla záhadná psychická choroba (snad panická porucha nebo chorobná tréma), trpěl hlubokými depresemi a nedokázal nic komponovat ani nikde vystupovat. V té době ho finančně podporovala právě jeho žena. 

Bluesových hudebníků, se kterými Thomas posléze znovu začal spolupracovat, je spousta. K těm nejdůležitějším patří kytarista, který si ve své době říkal Tampa Red a bluesová zpěvačka Ma Rainey.  Tu ovšem jednou zatkli neslavně přímo na koncertě, protože nevědomky koupila kradené šperky.... z koncertu ji policie odvedla i se všemi penězi pro kapelu. Muzikanti tak neměli ani na to, aby se dopravili na další "kšeft".  I tahle zkušenost ve finále velmi přispěla k tomu, že Thomas nakonec blues psát přestal. Než si ale o tom povíme víc, tady máte pár kousků právě od  Ma Rainey a Tampy Reda - poslouchejte dobře a pak je časem porovnáme s tím, co psal Thomas později. 

Když přišla 30. léta 20. století, mnoho se toho pro Thomase změnilo. Jeho gospelové skladby se začaly v kostelích víc hrát - konečně!  Po všem, čím si prošlel během své nemoci a  návratu ke kariéře aktivního hudebníka se začal  postupně vážně vracet k Bohu, jezdil na různá probuzenecká shromáždění a podobně. V roce 1932 čekala Nettie jejich první dítě. Mělo se narodit každým dnem.  Thomas však mířil na shromáždění do St. Louis: Vracel se ještě domů pro tašku a měl možnost cestu odvolat, ale jel. Na shromáždění ho už zastihl jen telegram, že se má okamžitě vrátit domů - jeho žena při porodu zemřela. No a chlapeček? Ten umřel jeden den poté. Thomase nedokázal nikdo utěšit. Velmi obviňoval Pána Boha za to, co se stalo a zlobil se, že nemohl zůstat doma.  Pán Bůh mu ale připomněl, že to není tak docela pravda. Zůstat doma klidně mohl, když už se vracel pro ten zapomenutý kufřík.  Thomas pochopil. Snad i proto  v sobotu po téhle události vznikla u klavíru skladba, která je dnes jeho nejznámější. Precious Lord, Take My Hand. Takhle ji nazpívala Mahalia Jackson. 

Thomas začal svou hudbu nazývat gospel music a definoval ji takto:" Moje písničky mají rytmus, některé jsou i v tempu  a mnoho jich obsahuje nějakou dobrou zprávu. Nemají žádný květnatý text, kterému laici nerozumějí. Byl jsem bluesový zpěvák a blues jsem do svých písniček i  vnášel. Nešlo o to, jen něco napsat, něco se muselo stát, něco se muselo udělat, musel v tom být cit.  Nešlo jen o to je vytisknout a zařídit distribuci, bylo třeba něco prožít.... gospely mají svůj původ v modlitbě, v meditaci, těžkostech a v bolesti. " 

Během 30. let 20, století Dorseyho skladby postupně do černošských kostelů přeci jen pronikly. Bylo to složité. Mnoho černošských kostelů totiž v obavách, aby se ani ve vzpomínkách lidé nevraceli k otroctví, raději zpívali na bohoslužbách bělošskou hudbu - černošská byla navíc moc "světská". Dorsey tedy pro šíření vlastní hudby musel hodně udělat. Své skladby sám tisknul, prodával a také učil zpěváky, jak mají ty písničky interpretovat. Jména, která jsou s nimi spojená nejvíc, jsou Mahalia Jackson, Roberta Martin a Sallie Martin  (Sallie a Roberta nejsou příbuzné, je to jen shoda jmen). Mahalia Jackson s Thomasem cestovala celých 14 let a nakonec to byla právě ona, kdo gospel představil širšímu publiku mimo církev. Sallie si  potom můžete poslechnout tady: 

Roberta Martin, kterou jsme v předchozím textu jmenovali,  byla v celém příběhu gospelu taky  hodně důležitou postavou. S Thomasem chtěla spolupracovat léta, takže objížděla kostely, kde by se s ním mohla setkat a domlouvala si, aby tam v té době mohla zpívat nějaké sólo. Třikrát u něj absolvovala předzpívání a třikrát ji oddmítnul, protože neuměla noty. Nakonec ji vzal, ale trvalo několik let, než jí nechal zpívat sóla. Nakonec se ale Thomasovi starala i o  vydavatelství - The Dorsey House of Music -  a když pak  v roce 1933 Thomas založil National Convention of Gospel Choirs and Choruses, stala se sekretářkou této organizace. Aktivní v ní zůstala až do osmdesátých let, kdy Thomas Dorsey už na veřejnosti moc nepůsobil.  Její skupina, The Roberta Martin Singers, byla ve své době extrémně populární. Poslechněte si  je: 

Tuhle kapitolu ale nemůžeme uzavřít, pokud nezmíníme alespoň stručně National Convention of Gospel Choirs and Choruses (Národní konvence gospelových sborů a souborů).... ten název zní úžasně důležitě, ale začátky byly hodně skromné. Dorsey začal pracovat poprvé se sborem v Pilgrim Baptist Church a protože svou hudbu hodně učil i jinde, zorganizoval první setkání dvou dirigentů, kteří si dali za cíl zorganizovat něco jako městský sbor.  Během jediného roku ale vznikla organizace, která se z původních 6 rozrostla na 20 skupin... a rostla navzdory poměrně přísným požadavkům na členy i dál. Ti museli pravidelně chodit do kostela a museli mít dobrou pověst. Že byla živá víra pro Thomase opravdu důležitá, ukazuje i fakt, že členům konvence nedovoloval, aby se účastnili akcí tohoto společenství, pokud v té době u nich v kostele probíhala nějaká jiná aktivita, kterou by měli podpořit spíš. K cílům konvence patřilo mimo jiné "....propagovat současné gospelové písně, které se dotýkají lidských srdcí, připravovat zpěváky, aby dokázali gospel správně interpretovat a ujasnit lidem, že je veliký rozdíl mezi gospelem a jazzem, který je v současnosti tak populární. "  Tenhle pohled na gospel, který zde stojí v jistém smyslu v protikladu vůči ostatním hudebním žánrům,nás může dnes trochu pohoršovat. Mnoho lidí se může například ošívat při představě, že je něco možné označit za "správnou interpretaci". Přesto je ale důležité tomuto pohledu rozumět a respektovat ho, protože ukazuje autentické kořeny hluboké osobní zbožnosti a víry v Krista chybám navzdory , ze kterých gospel vyrůstal a vyrůstá, ať už my sami máme ke křesťanství vztah jakýkoli. Thomas o gospel pečoval jako správný otec až do své smrti v lednu 1993 a konvence, kterou založil, funguje dodnes. 

Zajímá vás život a dílo T. A. Dorseyho víc? Podívejte se na úryvek z pořadu The History of Gospel britské BBC4.  A těšte se na příště, kdy si povíme víc právě o Mahalii Jackson a podíváme se, jak se gospel vyvíjel dál. Těšíte se?

Citáty v tomto textu jsou z elektronické verze knihy Annointed To Sing the Gospel, kterou napsala Kathryn B. Kemp, vyšla v roce 2015 a můžete si ji koupit do čtečky nebo v papírové podobě  na Amazonu.