Otrokáři, otroci a.... dál? Spirituál!

1. února se ve Spojených státech amerických začíná slavit tzv. Black History Month, Měsíc afroamerické historie a tak se i my začneme pomaličku věnovat dějinám. Na pokračování se pokusím odvyprávět příběh o tom, jak se v krutých podmínkách narodil nejprve spirituál a potom gospel a co z toho vzešlo. Ale tu dlouhou cestu začneme hezky od začátku. 

Vydejme se tedy společně do 17. století. Byla to doba, kdy se s otroky obchodovalo celkem běžně. Fungovalo to nějak takhle:  Z Evropy vyplouvaly lodě směrem do západní Afriky, naložené nejrůznějším zbožím. V různých afrických zemích se pak tohle zboží vyměnilo za otroky, kteří se lovili (úplně jako zvířata) v různých částech Afriky, převážně ale  v oblasti mezi dnešním Senegalem a Angolou. O několik týdnů později, když byla loď plná, se vydala z Afriky buď do Ameriky nebo do Karibiku, kde se otroci prodali, loď naložila cukr, rum, tabák a další "luxusní zboží" a vyrazila zpátky do Evropy. Podmínky při převozu z Afriky do Ameriky byly mimořádně kruté. Lidé byli namačkaní na sebe, rodiny se rozdělovaly ještě dlouho před naložením na loď, hygiena nulová, mnoho pasažérů trpělo mořskou nemocí, ale šance "ulevit si" venku nebyla žádná.  Byly to ideální podmínky pro šíření infekčních nemocí a mnoho cestujících cestu až do Ameriky ani nepřežilo.  Jak přesně to fungovalo, se podívejte na následujícím obrázku (je z anglické Wikipedie). Uvádí se, že mezi roky 1525 a 1866 bylo do Ameriky přepraveno 12,5 milionu otroků, z nichž pouze 10,7 milionu přežilo. Přímo do Severní Ameriky plul jen zlomek z tohoto počtu: 388 000 lidí (čísla jsou pouze hrubý odhad). Více se o obchodu s otroky můžete dočíst v Transatlantic Slave Trade Database.

 Černoši se do Ameriky dostávali občas i dřív než v 17. století, počátek jejich trvalé přítomnosti na tomhle kontinentě se ale obvykle datuje rokem 1619, kdy jich do Jamestownu přivezla 20 jedna holandská loď. Kde k nim Holanďané přišli, není jasné. Je možné, že je ukradli z portugalské otrokářské lodi a když dopluli do Nového Světa, prostě je vyměnili za jídlo a další potřebné zboží. Nedá se ale říci, že by těchto prvních dvacet černochů byli otroci v pravém slova smyslu. Šlo spíš o tzv. smluvní služebníky (anglicky"indentured servants").  To byli lidé, kteří se na určitou dobu zavázali ke službě pánům odměnou za jídlo, oblečení a úhradu cesty, přičemž tento závazek trval typicky 3 - 7 let. Tímto způsobem se do Ameriky dostala i spousta chudých kolonistů z Evropy, kteří by jinak na cestu za novým začátkem neměli peníze. 

Ačkoli tedy první černoši v Americe otroci nejspíš nebyli, nedostatek pracovních sil vedl k tomu, že otroctví bylo brzy uzákoněno. Nejprve v roce 1661 ve Virginii  a pak se šířilo dál, spíše však na jihu než na severu, který nebyl tak zemědělský a nebylo třeba tolik pracovních sil. 

Otroci byli majetkem svých pánů. V roce 1664 byl navíc vydán zákon, že děti jsou svobodné nebo otroci podle toho, jaký status má jejich maminka. Otroctví se tímto stalo dědičným a zákon vedl i k tomu, že se začal rozvíjet chov otroků - jako kdyby to byla domácí zvířata. Otroci se nesměli učit číst a psát a pokud je pán chtěl propustit, museli do šesti měsíců opustit stát, přičemž tuto cestu musel zaplatit původní majitel.(Virginie 1691).  NIkomu se tedy do propouštění otroků příliš nechtělo a důvody byly docela pochopitelné. 

Otroci to měli v Americe velmi těžké. Sotva si to dnes někdo z nás umí představit, jaké to asi bylo. Ale v našem vypravování je teď důležitá jiná věc.  Otroci se v Americe poprvé setkávali s křesťanstvím. Ze začátku to nebylo setkávání nijak nadšené, protože neuměli dobře jazyk svých pánů, neuměli číst a psát a bylo pro ně tedy velmi obtížné proniknout do víry, která jim byla úplně cizí. Majitelé otroků jim kontakt s křesťanstvím umožňovali - domnívali se, že když z jejich otroků budou křesťané, budou lépe pracovat a bude to s nimi celkově jednodušší. A tak se stalo, že se černoši ocitli v kostele.  A tady se v daleké cizině konečně setkali s něčím, co jim bylo alespoň trochu blízké. S hudbou. S hudbou, která funguje jako propojení s Pánem Bohem.  To totiž úplně přesně odpovídalo jejich africkým duchovním tradicím. Když si zpívali "doma v Africe", vždycky to byla modlitba.  A teď pozor:  V Americe 18. století se v kostelích velmi často zpívaly "žalmy", jejichž autorem byl Dr. Isaac Watts (1674 - 1748).  Šlo o různé duchovní texty, kdy kousíček vždycky předzpíval předzpěvák a po něm opakovalo text shromáždění s nějakým velmi jednoduchým nápěvem.  A dělalo se to tak proto, aby se k bohoslužbě mohli připojit i ti, kdo neuměli číst.  A stala se zvláštní věc: bělošská hudební forma se celkem nečekaně potkává s tou, kterou si černoši přivezli z Afriky. Proto bylo pro ně velmi snadné si tyhle zpěvy upravit do podoby, která jim byla blízká. Texty Wattsových žalmů se můžete libovolně dlouho probírat tady nebo si můžete poslechnout, jak je opracovali právě černoši.

Zpívat černí otroci směli. Jejich pánové se je i tím snažili udržet v lepší fyzické kondici. A některé písničky při práci i přímo pomáhaly - jejich rytmus určoval třeba, kdy udeří člověk kladivem.... A z těchto zkušeností a vlivů se, nenápadně a pomaličku, začal rodit žánr, kterému dnes říkáme spirituál. Než se ale podíváme na to, jak se to stalo a taky na českou stopou v celém příběhu, povíme si příště něco o tom,že ne všichni v 18. století s otroctvím souhlasili a  vzpomeneme na příběh o jedné bouři na moři, která vedla ke vzniku jedné známé písně, k níž se dnes hlásí jak černí, tak bílí křesťané. Která to je, to určitě víte... nebo ne?