Křesťané, otroci a podzemní železnice

Dnes se v našem příběhu vrátíme do Ameriky 18. století. Je to doba, kdy se zvyšuje počet přivezených černých otroků do země, ale jejich kontakt s křesťanstvím je zatím jen malý. Křesťané v té době často vnímají otroctví jako něco normálního, řád Bohem daný a mnoho z nich má vlastní otroky, bez ohledu na církev, ke které se hlásí. Je totiž otázka, zda by otroci křtem nezískali i svobodu, chápete? A kdo by pracoval v neděli? Kdyby měli otroci v neděli volno, byli by dražší! A tak byli majitelé otroků, kteří svým služebníkům účast na bohoslužbách povolovali a vítali ji, ale zdaleka se to netýkalo všech. 

Evangelium se tak  reálně ve větší míře dostává k černým otrokům až v době Velkého probuzení ve třicátých letech osmnáctého století, kdy zvláště metodističtí kazatelé prosluli vstřícným postojem k přítomnosti černých bratří a sester ve shromážděních. V polovině 18. století se misii mezi černošskými otroky věnovali presbytariánští kazatelé v čele se Samuelem Daviesem a učili je Wattsovy žalmy - ty, o kterých jste už na blogu četli.  Černošští otroci se začali seznamovat s opravdovou vírou - a zjistili, že Bůh je i Bohem otroků - už to dokázal,  když vyvedl z Egypta Izraelce, nese s námi naše břemena a má nás všechny stejně rád. Ve druhé polovině 18. století vznikají první ryze černošské kostely (první v roce 1773), které zakládají svobodní černoši a začínají se ozývat i hlasy, že otroctví není tak docela v pořádku. To platí především mezi kvakery, kteří se vůči němu vymezovali poměrně tvrdě, ale ani mezi nimi nepanovala v pohledu na otroctví absolutní shoda. Přesnější tak bude říct, že v každé církvi se našli lidé, kteří otroctví hájili i ti, kteří s ním nesouhlasili. 

Na konci 18. století se stane hned několik věcí. Severní státy postupně prohlásí otroctví za nezákonné, v roce 1807 je zakázán dovoz nových otroků z Afriky.  Přelom 18. a 19. století v Americe  poznmenává další duchovní probuzení s velikými shromážděními (Second Great Awakening) a na společných shromážděních se opět potkávají běloši s černochy. Z počátku devatenáctého století máme také první zmínky o duchovní hudbě amerických černochů. Spirituál je definitivně na světě. Paradoxně však zdaleka nejde jen o duchovno. 

Když severní státy na svém území definitivně ruší otroctví, je to pro otroky z Jihu velká výzva. A mnoho z nich se zcela pochopitelně snaží na Sever, do země zaslíbené a svobodné, dostat. A protože se, jak jsme si už ukázali, zvyšuje i počet lidí, kteří s otroctvím nesouhlasí, vzniká něco, co dnes historie zná jako tzv. Underground Railroad neboli Podzemní železnici. Jednalo o síť tajných a polotajných  úkrytů, které  se označovaly jako “stanice”, pomocníci byli "průvodčí", kteří pomáhali přímo s přesuny nebo "akcionáři", kteří poskytovali jídlo a taky oblečení, aby prchající otroci nebyli nápadní, pokud bylo například potřeba jet opravdovým vlakem. Uprchlíci nicméně putovali od jedné "stanice" ke druhé především pěšky - jednotlivé stanice od sebe byly vzdáleny cca 15 - 30 kilometrů a byly to školy, kostely, ale i soukromé domy, které často patřily kvakerům. To platí například o domě rodiny Coffinových v Newportu, kterým během 20 let prošlo 2000 lidí. To je zhruba 100 lidí za rok. Umíte si představit, že byste něco takového dělali tolik let pro úplně cizí lidi a s velkým osobním rizikem?  Ale nejen kvakeři pomáhali -  našli se i příslušníci jiných skupin, bílí i černí (za všechny jmenujme třeba bývalou otrokyni Harriet Tubmanovou), kteří byli ochotní se zapojit, ačkoli to nebylo jen tak. Platné zákony o uprchlých otrocích říkaly, že prchající je třeba chytit a vrátit majitelům a všem, kdo uprchlíkům pomáhali, hrozily za tuto pomoc nejrůznější tresty - pokuta až několik tisíc dolarů, na Jihu ovšem klidně i vězení, bičování nebo oběšení. Utíkali spíše muži (cesta byla pro ženy a děti obtížná a nebezpečná) a ti se později snažili své blízké z otroctví vykoupit.  Autentické vzpomínky bývalých otroků na život v otroctví, zaznamenané ve 30. letech minulého století, najdete tady.

Pokud tedy dnes nadšeně zpíváme černošské spirituály o vláčcích nebo o nebi a myslíme si, že jde především o duchovní věci, jsme na velkém omylu. Tyhle písně hovoří zakódovaně právě o tom, jak uprchnout z otroctví. Nejlíp jet vlakem (Gospel Train), vozem (Swing Low, Sweet Charriot) ideálně v noci (Follow The Drinking Gourd) anebo vodou, aby vás nevystopovali psi, kteří se při hledání uprchlíků často používali (Wade in The Water).  Spirituály můžeme taky rozdělit na sorrow songs (písně žalostné, popisující utrpení, které člověk zažívá) a jubilee songs (písně radostné, v nichž se zpěvák těší do nebe. Jeden takový příklad, nahrávku velmi autentickou, najdete tady.) Ve spirituálech ovšem často nejde o nebe v biblickém slova smyslu, nýbrž je to místo zcela konkrétní tady na zemi - místo bez otroctví.