Alternátor

První spanilou jízdu do Dánska na festival jsme měli před sebou. Když jsme ji začali chystat, tedy  v době, po prvním workshopu, bylo to docela náročné. Nejdříve to totiž vypadalo, že nás pojede kolem dvaceti, potom osm a nakonec nás bylo pět a z toho jediný řidíč. Vzhledem k tomu, kolik v roce 2002 stály letenky do Århusu, bylo víc než jasné, že letadlem nemůžeme a tak se Michal uvolil, že nás odveze autem. To bylo od něj velice šlechetné, jelikož jsme byly čtyři holky a ani jedna z nás tehdy neřídila. 

Michal, vědom si vzácnosti nákladu, který poveze, hodil auto před velkou cestou do servisu, abychom měli klid. Zda tehdy měli v servisu zrovna slabou chvilku nebo  co se stalo, to už dnes nezjistíme. V každém případě auto kdesi před Hamburkem najednou na palubní desce rozsvítilo upozornění, že chce hned, hbitě a okamžitě teď do servisu, začalo se kouřit z motoru a vzápětí naše autí naprosto nekompromisně zastavilo, jen tak tak, že jsme neskončili pod kamionem, který jel za námi. 

Bylo to auto, které na cestě jen tak nespravíte a tak jsme se jali shánět někoho, kdo by to s naším autem uměl a trochu mu domluvil. Místnímu německému nářečí jsem rozuměla víc já, než Michal, protože na severu Německa je dialekt, který se blíží spíš dánštině než němčině a tak jsme se nakonec s přiletivším žlutým andělem přeci jen nějak domluvili, že potřebujeme servis a péči a tak vůbec. Lehko nám ale nebylo. V servisu odhalili, že autu odešel alternátor. Součástka za spoustu peněz, které jsme tak nějak neměli navíc a to jsme mohli mluvit o štěstí, že se to stalo u Hamburku, kde byla aspoň nějaká šance, že se milý alternátor někde povede sehnat. Pršelo a my jsme se rozhodli, že na zprávu, jak to s alternátorem dopadlo, počkáme někde na kafi, ale žádná útulná kavárna tam nebyla. Jen taková umělohmotná a škaredá. Přemítali jsme o tom, jak se dostaneme domů a naše sklíčenost byla tak nápadná, že nám majitel obchodu každému nalil hrnek kávy na účet podniku. Utěšovali jsme se hláškou, že jednou to celé bude.... veselá historka. 

Nakonec se alternátor objevil někde na opačném konci Hamburku, byl přivezen,  nainstalován a my pokračovali v cestě. Když jsme o několik hodin později doputovali do Århusu, dostala jsem od Hanse Christiana otázku, jaká že byla cesta. Odpověděla jsem, že mizerná, jelikož jsme měli problém s dýmajícím autem. Byla jsem unavená a těšila jsem se do postele.... a tak jsem se vyjádřila trochu nešťastně. Mou odpoěď Hans oznámil všem z pódia tak dramaticky, že si polovina přítomných Dánů myslela, že jsme se museli kvůli gospelu zachraňovat z hořícího starého vraku zhruba z dob války jako v nějakém filmu, začali nás považovat za něco jako za kaskadérské hvězdy a byli skoro zklamaní, když to auto viděli v reálu a ono žádné stopy ohoření nejevilo. 

Víkend to byl nakonec báječný. Když řeknete ve Skandinávii Gospel Festival, nepředstavujte si nic, co známe jako festial my. V době, o které mluvíme, to zkrátka bylo to, co v Čechách známe pod pojmem Gospel Workshop. Akorát to bývá (někdy) větší. V Århusu bylo v roce 2002 865 účastníků. Těch pět bylo z České republiky.  Já, moje spolužačka Jitka, Petra Tišerová, Michal Beránek a Zuzka Petlanová.  Ten víkend  Dánsku jsme potřebovali. Na organizaci dalšího workshopu v Brně jsem měla spojence se zkušeností podobnou té mojí. A to bylo moc důležité.